Do světa! 2007

 

Proměny města a krajiny v průběhu času (Břeclav – Berlín)

 

Výměnný pobyt s partnerskou školou v Berlíně zaměřený na bližší poznání architektonicky významných staveb jako inspiraci pro vlastní výtvarnou a slovesnou tvorbu, spojený s rozšířením znalostí němčiny a angličtiny.

 

,,Wir sind in Berlin!" ozvalo se z reproduktoru nad mým sedadlem. Všech členů naší „výpravy" se zmocnila mírná nervozita. Těsně před tím, než vlak zajel do obrovské nádražní haly, jsme se co nejobratněji snažili vzepřít nad hlavu zavazadla a v dostatečné vzdálenosti od ostatních cestujících je opatrně položit do uličky mezi sedadly, abychom si tak zajistili co nejvýhodnější polohu pro boj o výstup z vagonu. Tentokrát slovo „boj" není příliš na místě, naše kroky byly mírně nejisté, jelikož jsme nevěděli, co nás po opuštění vlaku čeká. To se za chvilku změnilo. Střetli jsme se se skupinou německých studentů, někteří nás čekali i s rodiči na nástupišti. Začalo zvědavé sledování a prozkoumávání nových tváří mezi oběma skupinami. Nad touto prazvláštní situací se tyčila další čtyři patra impozantního nádražního a nákupního komplexu s názvem Berlin Hauptbahnhof. Byla jsem natolik omámena tímto pro mě novým světem, že jsem téměř nepostřehla sympatickou blondýnku s vlasy do půli zad. Naštěstí jsem se rychle vzpamatovala a do její napřažené ruky vložila tu svou se slovy: „Ich bin Katka." Moje nová hostitelka se jménem Madalena mi prorazila cestu mezi ostatními až k milému pánovi. Byl mi představen jako její tatínek.

 

Zatímco jsme vytvářeli nové rodiny, kde nám bylo souzeno setrvat následující týden, byly nám rozdány týdenní jízdenky na městskou dopravu a vydán pokyn k odchodu. Pomalu jsem se s Madalenou a panem Schöbrem odebírala velkolepou skleněnou halou vroubenou nejrůznějšími obchody a restauracemi k východu. Atmosféru nevšednosti a exotiky mi dolaďovali pospíchající lidé různé národnosti či barvy pleti. Člověk z malého města se v podobné situaci může cítit ztracen nebo naopak fascinován děním kolem sebe. Mně se plnil sen o poznávání života ve velkoměstě. Pochopitelně jsem se snažila tvářit stejně samozřejmě a všedně jako ostatní, dařilo se mi to ovšem jen do té chvíle, než jsme se dostali na ne příliš frekventované místo k nejedoucím eskalátorům. Oba členové mé „rodiny" vůbec nezvolňovali krok a vrhli na mě mírně podivný pohled, když jsem se zastavila a automaticky se rozhlížela po jiné možné cestě. Bez zaváhání vstoupili na schody, které se automaticky rozjely. Zde je vidět, do jak úsměvné situace vás může dostat přílišná zvyklost na české poměry, kde když něco nejede, tak to zkrátka nejede. Doufám, že jsem si vylepšila reputaci u rodiny alespoň ujištěním, že v České republice opravdu používáme telefon a dokonce i internet, zkrátka že jsme civilizovaní lidé.

 

Přes počáteční nedorozumění jsme se dostali k autu a okružní jízda Berlínem mohla začít! Jako všude v cizině jsem nejdříve sledovala „domorodce". Navzdory uspěchanému životnímu stylu z nich vyzařovala pohoda. Mnozí čelili dopravním zácpám jízdou na kole třeba i v oblecích, nebo si jen tak zpříjemňovali pozdní oběd posezením na neveliké travnaté ploše přímo uprostřed veškerého dění. Projížděli jsme kolem mnoha monstrózně vysokých budov moderní architektury včetně filmových studií či Sony Centra, obchodního a zábavního parku. Zastavili jsme u netradičního pomníku obětem holocaustu, představuje jej parcela posetá šedivými betonovými kvádry různých rozměrů, tvořící velké bludiště. Člověk by zde měl trpět stísněnými, bezmocnými až depresivními pocity, avšak ti ,,hravější",, včetně mě, měli, blouděním v úzkých uličkách, nebo čekáním za rohem a následným vylekáním známých, o zábavu postaráno.

 

Opouštěli jsme futuristickou tvář města a začínala na nás dýchat historie. Najednou se všechny ty obrázky otištěné v učebnici se svými nic neříkajícími názvy ztotožnily s realitou. Stála jsem přímo před zbytky hrozivé berlínské zdi dnes už zdobené hesly oslavujícími svobodu, podpisy turistů a graffity. V dalších dnech jsme už celá česká skupina navštívili muzeum Check point Charlie, dokumentující realitu života za" zdí". Exponáty vykreslují většinou až neuvěřitelně důmyslné pokusy o útěk ze socialismu k vytoužené demokracii. V paměti mi utkvěla žena, cestující několik hodin vlakem doslova akrobaticky vtěsnaná do dvou na sebe napojených kufrů, nebo muž, který překonal hranice ukryt v motoru auta. Někdo jako já znající život za nadvlády komunistů jen z vyprávění a z Orwellových románů, si najednou uvědomí jak nesmírnou hodnotu má svoboda.

 

Také mě překvapila budova říšského sněmu. Na pohled honosná historická stavba, ale s plně funkčními moderními prostory uvnitř. Člověk se cítí jako významná osobnost už před budovou, po vystoupání několika schodů za sebou spatří rozlehlý nezastavěný prostor, jakoby připravený pro právě očekávané davy fanoušků nebo revolucionářů. Také jsme měli možnost vyzkoušet si, jak se sedí německým vládním činitelům v jejich křeslech. První minuty pobytu v příjemně klimatizovaných prostorách a s pohledem na skleněnou kupoli místo obyčejného stropu, která s trochou fantazie mění místnost v chrám a lidi vzhlížející nad sebe přibližuje k nebi, jsem dokonce přemýšlela o své kariéře coby zdejší budoucí funkci političky. Po půl hodině mně už to tak krásné nepřipadalo, mé myšlenky o útěku ven na vzduch byly doprovázeny jistě zajímavým německým výkladem, jenž nebral konce.

 

,,Stadtbesichtigung" jsme ukončili na Pařížském náměstí doslova lemovaném novými moderními budovami a luxusními auty. Ke vstřebání množství dojmů a klidnému rozhovoru s mojí hostitelkou jsme si vybraly kavárnu s nabídkou těch nejlahodnějších káv poblíž Braniborské brány.

 

Pobyt většině z nás zajistil nejen nabytí mnoha nezkreslených poznatků o Berlíně nenásilnou formou, ale také jsme navázali nová přátelství a zaplnili své telefonní seznamy novými čísly lidí, jež nám umožnili vyzkoušet si velkoměstský život se všemi pozitivy i negativy.

 

Při příjezdu na nádraží do Břeclavi si najednou všímám špinavé haly, zavřeného obchodu a ,,uvítacího výboru" v podobě bezdomovců. Nyní mi ale čeština zní v uších jako krásná melodie a naprosto si vážím tak směšné vzdálenosti deseti kilometrů mezi Břeclaví a mým domovem.

 

Kateřina Valášková