Někdy v únoru tohoto roku mi byla nabídnuta cesta do Dublinu na týdenní kurz pro učitele v rámci programu Erasmus+. Říkala jsem si, proč ne. A tak jsem se začala připravovat a těšit na cestu. Koupila jsem průvodce po Dublinu a zařídila si procvičování angličtiny, kterou jsem přes pět let v podstatě nepoužívala. Termín odjezdu byl stanoven na duben 2020. Ani ve snu mě nenapadlo, že může nastat situace, která nastala. Uzavření hranic, odjezd vyloučen, příjezd vyloučen.
Cesta do Dublinu se tedy odsunula na září. I v září bylo bohužel cestování do Irska velmi složité, povinnost desetidenní karantény zrelativizovala smysl celé akce. Tak jsem se místo dlouhodobě a pečlivě plánované cesty do Dublinu najednou během dvou týdnů ocitla v polovině října ve Florencii. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem byla vděčná za to, že jsem stihla zařídit pojištění, letenku, ubytování a nakoupit dostatečné zásoby dezinfekce. Na procvičování angličtiny zkrátka už nezbyl čas. Do Florencie jsem odjížděla s velkým očekáváním, ale také s obavou. Cestovat v době pandemie Covid-19 není jednoduché. Zároveň jsem si uvědomovala, že jsem opravdu dlouho aktivně nepoužívala cizí jazyk a budu se muset v Itálii i na letišti spolehnout pouze sama na sebe. Cesta nakonec proběhla bez problémů a já jsem se úspěšně ve Florencii ubytovala.
V pondělí ráno mě čekal první den v Europass Teacher Academy, kde jsem se měla seznámit s využíváním učební metody zvané CLIL (Content and Language Integrated Learning, tj. obsahově a jazykově integrované učení). Jedná se o metodu učení, kdy student získává nové znalostí v cizím jazyce. Může se jednat například o informace z historie předávané v cizím jazyce, ale také o učení praktických dovedností, jako například vyšívání. V našem kurzu byla hlavním tématem Florencie. Každý den jsme se věnovali jinému podtématu spojenému s tímto městem. Florencie má opravdu hodně co nabídnout. Narodilo se zde mnoho slavných návrhářů, působili zde významní umělci, natáčely se zde známé filmy. Každý den jsme se tak mohli věnovat něčemu novému, což mě opravdu naplňovalo. Součástí výuky byly také návštěvy muzeí. Podívali jsme se do muzea Casa Buonarroti, domu Dante Alighieriho, muzea Franca Zeffirelliho, paláce Medici a muzea Salvatore Ferragama.
Kurzu jsme se bohužel kvůli epidemiologické situaci zúčastnily pouze dvě. Druhá účastnice byla učitelka anglického jazyka, která pochází z Filipín a nyní žije ve Francii. Díky tomu, že jsem strávila celý týden s ní a naší lektorkou, které obě mluvily anglicky na úrovni rodilého mluvčího, můj posun v ovládání jazyka byl opravdu velký. Během týdne, který jsem v Itálii strávila, jsem si uvědomila, že všechny vědomosti, které se člověk někdy naučí, zůstávají v jeho paměti uchovány, a pokud je potřeba, je schopen je i po letech použít. Naučila jsem se tak aktivně používat angličtinu, a i když vím, že v ní stále mám mezery, dokážu se nyní v jazyce spolehnout sama na sebe.
Velkou výhodou kurzu byly společné výlety nezávisle na jednotlivých skupinách, tedy s frekventanty jiných souběžně probíhajících kurzů. Všechny nás spojovalo jedno: jsme učitelé. Ať už jsme přijeli z libovolné země, vždycky jsme našli společné téma, dokázali jsme si sdělit svoje zkušenosti, radost z povolání, které vykonáváme, problémy, co nás trápí, a navzájem se motivovat.
Z Itálie jsem odjížděla opravdu obohacená. Obohacená o nové zážitky, o nová anglická slovíčka, o přátele, ale především obohacená o pocit, že povolání, které jsem si vybrala, mě opravdu naplňuje, protože se můžu pořád učit něčemu novému jak já, tak moji studenti. Ráda bych jim předala všechny zkušenosti, které jsem pobytem ve Florencii získala. Nejen slovíčka v angličtině, ale především odvahu jít do rizika a nebát se. Ony ty zkušenosti za týdenní dýchání do roušky opravdu stojí.
Lucie Nováková
