Mé srdce je na Vysočině… část I.

(Od Petra Švece) Květen je časem všeho možného, lásky, maturitních zkoušek, ale i dobou výletů za hranice všedních dnů, kdy se (přinejmenším na našem gymnáziu) cestovatelské duše rozletí skoro do všech světových stran. O výpravě směřující na daleký západ a potom na ještě vzdálenější sever pojednává následující reportáž psaná ponejvíc na sedadle v autobusu. Řečeno méně květnatě: v týdnu od 5. do 11. května 2025 se vydala skupina 35 žákyň a žáků prvních až třetích ročníků vyššího gymnázia doplněná o 10 dalších dobrodruhů z Gymnázia Mikulov do Londýna a Skotska. Zájezd organizovali vyučující anglického jazyka Veronika Ziková a Petr Švec.

Pondělí bylo zasvěceno cestování: autobus už od jedné hodiny ranní neúnavně polyká kilometry na trase Břeclav, Brno, Praha, Rozvadov, Norimberk, Würzburk, Frankfurt, Kolín nad Rýnem, Cáchy, Lutych a Saint-Omer, našeho nocoviště, kam přijíždíme kolem 7 hodiny večerní. Kromě jedné mírně zmatené volavky, které nezvykle zblízka pozorovala cvrkot u benzínové pumpy, se nestalo nic zaznamenáníhodného. V chladném večeru máme síly tak na jídlo v blízkém fastfoodu, po níž následuje brzká večerka.

On we sweep with threshing oar

Úterý nám začíná už velmi brzo, v 7 ráno vyrážíme směr Calais, abychom ve stopách Vikingů a Normanů spolu s dalšími (českými!) školními výpravami na palubě trajektu dobyli Anglii. Jakže to zpívá skupina Led Zeppelin v písni Immigrant Song? On we sweep with threshing oar/Our only goal will be the western shore… Časy se naštěstí mění, nyní netřeba vzdorovat živlům a veslovat jak o život, stačí s registrací ETA v mobilu, platným cestovním dokladem v kapse a s horkou čokoládou v ruce sledovat, jak se blíží ikonické bílé doverské útesy. 

A hned míříme do Londýna. A je třeba říct, že nás úplně odrovnal! Nachodili jsme přes 20 kilometrů (30 000 kroků!), bolavé nohy nám ještě dlouho připomínaly, jak intenzivní náš den v Londýně byl. Nejprve se od O2 arény metrem přesouváme do centra na Leicester Square. Většina z nás se rozprchne po čínské čtvrti a hledá něco k snědku, pokud někdo rád třeba veganské knedlíčky a nudle se zeleninou, mohu doporučit Bao Spot, sešlo se nás tam z našeho zájezdu hned několik. 

Další tváří Londýna, na kterou dostáváme spoustu volného času, je Londýn muzejní: v těsném sousedství se nacházejí Natural History Museum, Science Museum a Victoria and Albert Museum. My, kteří jsme zamířili do prvního zmiňovaného, jsme mohli přemítat nad tím, k čemu věda při poznávání naší planety dospěla: Earth is a dynamic planet and restlessness is part of its nature. Nebo: Nothing is certain except change. A to má člověka uklidňovat, nebo znepokojovat:-)? 

Plivnout do srdce 

Po celonočním přejezdu z Londýna do Edinburghu jsme se skoro hodinu dávali dohromady v mekáči a sbírali síly na celodenní středeční program ve skotské metropoli. Abychom získali patřičný nadhled, vyrazili jsme po úbočí čedičového kopce Arthur’s Seat, naštěstí ne až na vrchol, ale na skalnatou hranu, ze které jsme měli město jako na dlani. Po sestupu jsme prošli tzv. Royal Mile, cestu vedoucí od královského paláce Holyroodhouse přes skotský parlament až k edinburghskému hradu.

Míjeli jsme sochy skotských velikánů Adama Smithe, Davida Huma, seznámili se s kuriózní pověstí spjatou s jedním ze symbolů města, kamennou mozaikou srdce před katedrálou sv. Jiljí: když do něj plivnete, přinese vám to štěstí, když přes něj přejdete, budete mít naopak smůlu. Je to město, které si váží spisovatelů, obzvláště jednoho, zakladatele historického románu Waltera Scotta. Pojmenovali podle jeho prvního románu Waverley místní nádraží, hned vedle mu postavili památník o výšce 61 metrů, druhý největší pomník věnovaný spisovateli na světě. Nelze se nepodělit o zajímavá fun facts: štíhlá novogotická věž je ozdobená 68 sochami ztvárňujícími reálné skotské literáty i postavy ze Scottových románů. Autor architektonického návrhu se realizace stavby nedožil, spadl za dodnes nevyjasněných okolností do kanálu a utopil se. Spousta kameníků pracujících na sochách v uzavřených prostorách zemřela na silikózu, chorobu způsobenou usazováním jemného prachu na plicích.

Nemo me impune lacessit

Na tento nápis jsme narazili při vstupu do hradu nad jednou z bran, bylo jej možno spatřit i na suvenýrech. Do češtiny lze přeložit jako „nikdo mě nebude provokovat beztrestně“ a představuje skotské národní motto. Je zajímavé jej dát do souvislosti s dalším všudypřítomným skotským symbolem, bodlákem. I ten se přece umí svými ostny bránit, i ten nenechá na sebe jen tak sahat – jak výstižný symbol skotské hrdosti, bojovnosti, nezlomnosti…

Náš zájezd poskytoval jedinečnou příležitost se se skotskou národní povahou seznámit přímo – tím, že všichni účastníci byli ubytováni po následující tři dny přímo v rodinách. Smích a vtipkování v autobuse při rozdělování studentstva do rodin jen chabě maskoval patrnou nervozitu ze setkání s novými lidmi, navíc hovořícími s přízvukem, na který je třeba si hodně dlouho zvykat. Zážitky byly jistě rozmanité, kulturní šoky týkající se jídla, komunikace nebo třeba koupelnového vybavení se rozhodně vyskytly, ale všichni vše zvládli, adaptovali se a odnesli si cenné a obohacující zkušenosti.

Freedom!

To už je čtvrtek? Po včerejších absolvovaných „pouhých“ 20 000 krocích jsme vzali zavděk autobusem a vyrazili na okružní jízdu po Skotsku. Nejprve do přímořského St Andrews, sídla třetí nejstarší univerzity na Britských ostrovech a místa, které se nazývá „domovem golfu“. Čas trávíme mezi troskami místní katedrály sv. Ondřeje, zničené během náboženských válek v 16. století, prohlížíme si náhrobky na hřbitově obklopujícím ruiny katedrály. Možná se jedná jenom o můj dojem, ale přišlo mi, že každý druhý nebožtík byl význačný golfista a většina pochovaných umřela v  produktivním věku (podle dnešních měřítek)… St Andrews se vyznačuje i pozoruhodnou českou stopou: ve středu města nalézáme pamětní desku připomínající drastickou a potupnou smrt husitského vyslance Pavla z Kravař. Jeho agitace vzbudila nelibost místní církevní vrchnosti a byl upálen roku 1433 za kacířství. Cituji z pamětní desky: „Při výslechu se hájil obratně a s odvahou, ale přesto byl odsouzen a zemřel prý s mosaznou koulí vraženou do úst, aby nemohl promluvit k lidem.“ 

Přesouváme se do města Stirling, označovaného jako brána do Skotské vysočiny, města, kterému dominuje hrad na kopci a které je spjaté s boji Skotů za nezávislost na Anglii na přelomu 13. a 14. století. Tuto nepominutelnou stránku skotské historie zpopularizovanou (a historik by asi řekl zkreslenou) díky hollywoodskému velkofilmu Braveheart jsme si připomněli kousek od Stirlingu, v památníku Wallace Monument. Toto 67 metrů vysoké ztělesnění oživeného zájmu o národní identitu v 19. století si představte jako jakousi skotskou Valhallu. Obsahuje výstavní prostory věnované národnímu hrdinovi Williamu Wallaceovi a dalším skotským velikánům. Příznačně mužskou národní „hall of fame“ už naštěstí v 21. století doplnily i ženské osobnosti. Z vyhlídkové plošiny, na kterou vede opravdu úzkým točitým schodištěm 246 schodů, byl úchvatný výhled do všech světových stran.

A podělím se o ještě jeden úchvatný a velmi fotogenický pohled, na který doporučuji si vyhradit více času, než zbylo nám. Na půl cesty mezi Glasgow and Edinburghem u města Falkirk se nacházejí největší koňské sochy na světě, přesněji řečeno dvě třicetimetrové ocelové sochy koňských hlav. Sochy odkazují ke skotskému folklóru, mýtickým vodním monstrům, které na sebe braly koňskou podobu a lákaly děti ke zdánlivě nevinným projížďkám na koňském hřbetě, které ale končily podobně tragicky jako setkání s českým vodníkem. Zároveň upozorňují na smutný osud skutečných pracovních koní využívaných dříve jako tažná síla v průmyslu a zemědělství.