Z Břeclavi až na konec světa

(Od Petra Švece) V týdnu na přelomu dubna a května 2024 se skupina 55 studentů a studentek z prvních, druhých a třetích ročníků vyššího gymnázia vypravila autobusem na poznávací zájezd do Velké Británie. Cílem byl daleký – jihozápadní kout Anglie, hrabství Devon a Cornwall, a na zpáteční cestě metropole Londýn.

Výprava mířila ze slunné střední Evropy vstříc typicky ostrovnímu deštivému počasí – které se však navzdory nepříznivé předpovědi ukázalo být po celou dobu pobytu počasí víceméně na naší straně. A nejen počasí – na každém kroku jsme zažívali pověstnou britskou přívětivost, stejně jako jsme měli štěstí na profesionální řidiče a na průvodce Petra, vstřícného, spolehlivého a všeznalého průvodce – věděl vše, od detailů bitvy u Gravelines v roce 1588 až po kapacitu toalet kdekoliv na trase Rozvadov -- Cornwall. A tak se díky nim a úradku bohů nevyskytlo snad nic, co by náš výlet za hranice nějak zásadně pokazilo. Posuďte sami.
První den v úterý nás čekalo malé přímořské letovisko Torquay, kde jsme si odbyli nejhorší počasí celého výletu – chladné a deštivé. Bylo však snesitelné díky programu, který zahrnoval prohlídku muzea miniatur, cestu na pustou pláž, kde jsme mohli poprvé zažít melancholický hukot mořského příboje. Poté nás čekala prohlídka jeskyní s herecky mimořádně nadanou průvodkyní Abby a pak už definitivní návrat do civilizace a přítomné doby v podobě rozchodu v městském centru.
Naším prozatímním domovem se na necelý týden stalo město Plymouth, největší anglické město na jih od Londýna. Zde jsme bydleli v hostitelských rodinách, odtud jsme vyráželi na výlety a sem jsme se unaveni po zajímavém, ale náročném programu vraceli. A Plymouth si naši pozornost zasloužil hned ve středu, druhý den pobytu: s městem je spjat slavný anglický korzár Francis Drake, odtud vyrazili na cestu do amerických kolonií roku 1620 Otcové poutníci. Po prohlídce přístaviště a městského centra nás čekalo všestranné seznámení s podmořským životem v National Marine Aquarium, opravdová pastva pro oči při pohledu na žraloky, rejnoky a další mořskou faunu.
Odpoledne zamíříme do krajiny, kterou někteří z nás už dříve navštívili na křídlech své rozjitřené fantazie při četbě Psa baskervillského Sira Arthura Conana Doyla. Jedná se o Dartmoor – oblast mokřin a vřesovišť, domov dartmoorských poníků (a fiktivního závodního koně Stříbrného lysáčka – fanoušci Sherlocka Holmese vědí), která má charakter zvlněné náhorní planiny s tory, žulovými vrcholky kopců. Jeden (Bellever Tor, 443 m. n. m.) se stal i cílem naší asi dvoukilometrové procházky; krajina to byla opravdu pustá a prázdná, které by nějaká zvířecí bestie opravdu slušela. Tu jsme ale nepotkali, na rozdíl od dartmoorských poníků, ti nám cestu v dálce zkřížili.
Další den ve čtvrtek vyrážíme do Cornwallu, kde chceme zažít na vlastní kůži prázdniny na místní riviéře na anglický způsob. Obnáší to výlet na St Michael’s Mount, přílivový ostrov s hradem obklopeným zahradami, menší verzi toho slavnějšího francouzského kláštera Mont-Saint-Michel v Normandii. Vzhledem k přílivu jsme se dopravovali tam a zpátky ve člunech. Typické anglické přímořské letovisko Marazion nám nabídlo kromě lokálních cornwallských suvenýrů i malé tržiště místních umělců.
Další zastávkou byla dobře ukrytá písčitá pláž Porthcurno, jedna z nejkrásnějších v Anglii. A protože už i slunce vykouklo zpoza mraků, vypuklo brouzdací a pro některé i koupací šílenství. Předvčerejší déšť a pocitové teploty kolem 6 stupňů Celsia, ba i chladné počasí z dnešního dopoledne jsou vytěsněny z paměti, odplaveny v nekonečném rytmu vln na pláži; kdo neviděl, neuvěří… Pak už ten příslovečný konec světa (Land’s End), přesněji nejzápadnější výspa pevninské Anglie, což je vlastně celý hotelový a zábavní komplex se stezkami vedoucími po útesech. Zde se mohl člověk procházet, hledat či spíše jen tušit v dálce souostroví Scilly nebo poprvé (a ne naposledy) konfrontovat malebnost srázných útesů s nekonečnou vodní plochou hned pod nimi.
Pátek – v plánu máme návrat do ráje, anglicky Eden Project. Jedná se o jednu z turistických atrakcí Cornwallu, vzdělávací ekologické centrum, ve kterém se kromě venkovních zahrad nachází i obří pavilóny (skleníky by bylo nepřesné slovo, protože nejsou ze skla) s tropickým a subtropickým biomem. A nešetřeme superlativy, ten tropický představuje největší krytý deštný prales na světě, o čemž se šlo přesvědčit například z vyhlídkové plošiny umístěné až v kupoli pavilónu ve výšce 30 metrů.
A cesta pokračovala dál, z biologického ráje do světa artušovských legend, na severní pobřeží Cornwallu, na zříceniny hradu Tintagel. Ten v příbězích figuruje jako místo početí krále Artuše. Opět jsme měli možnost podlehnout útesové romantice, vrhat pohledy ze strmých srázů a do mořských dálek, oproti Land’s End zpestřeno rozvalinami středověkého opevnění. Malá vesnička nám dala příležitost se i tradičně občerstvit – někteří hledali a našli tradiční místní zmrzlinu, někteří skončili u stejně tradičních fish and chips.
Posledním dnem s programem byla sobota – a na programu byl Londýn. Přejezd z Devonu (několikahodinovou cestu nám zpestřila i projížďka kolem Stonehenge a velmi rozmanití a velmi bujaří fanoušci a fanynky rugby na odpočívadle kousek před Londýnem) měl svůj konec u O2 Areny, odkud jsme se přesunuli lodí po Temži do samotného centra. Zde jsme měli poměrně krátký rozchod na Leicester Square, během nějž se každý rozhodl vstřebávat opravdu hlučnou a rušnou atmosféru metropole po svém: někdo šel do blízké čínské čtvrti, někdo za suvenýry, někdo (učitelstvo, kdo jiný:-) hned za roh do Národní galerie na Caravaggia, Turnera, Van Gogha…
Pak jsme se už společně vydali na procházku po opravdu ikonických místech a památkách, o nichž má většina z nás povědomí dlouho předtím, než je spatří na vlastní oči: Trafalgarské náměstí, vládní čtvrť Whitehall, Westminsterský palác, kde sídlí britský parlament, Westminsterské opatství, Buckinghamský palác… Pobyt v Londýně jsme zakončili z nadhledu ikonické moderní atrakce – London Eye. Málokoho asi ten přes 200 let starý sonet anglického romantika Williama Wordswortha napadl, ale snad nikdo nepopře, jak výstižné jsou jeho verše věnované stejným místům, na které jsme v ten okamžik hleděli i my:
Earth has not anything to show more fair: Krásnější výhled nenabídne Zem:
Dull would he be of soul who could pass by má místo duše v sobě věchet slámy,
A sight so touching in its majesty koho ten majestát zde neomámí

Blížil se večer, slunce klesalo k obzoru, v kapsli obřího londýnského kola byl klid, jenž jako by se přeléval i do ještě pulsující metropole pod námi:

Ne'er saw I, never felt, a calm so deep! já nikdy nezřel, necítil ten klid!
The river glideth at his own sweet will: Řeka se vznáší, sobě po vůli:
Dear God! The very houses seem asleep; Bože, ty domy spí snad, říká cit.
And all that mighty heart is lying still! To mocné srdce stojí na chvíli!

Dost poezie, zbytek byla spíše už jen próza: trochu adrenalinová cesta nočním londýnským metrem (ztratí se někdo, neztratí?) k autobusu, poslední oddych u O2 Areny a pak už jen kolem 1500 kilometrů do Břeclavi, které se našemu autobusu podařilo spolykat za 23 hodin. Navzdory otlačeným hřbetům to rozhodně stálo za to.